Osobní rozvoj

Říká se, že jen mrtvé ryby …

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr

Když se kolem sebe rozhlédnu, všude vidím jen znuděné obličeje svých vrstevníků, kteří jen tak bezcílně bloumají životem. Berou vše, co jim život přinese – ani ne s pokorou – ale se samozřejmostí a lhostejností, že jiné už to stejně nebude. Je jen málo lidí, kterým o něco jde.

Říká se, že jen mrtvé ryby plavou s proudem. Leklé rybě je fuk, kam ji voda odnese. Dravých rybek, které po úspěchu nejen touží, nýbrž se k němu s chutí prodírají, je však o dost méně. Popravdě se tomu ani nevidím. Všeobecně žije většina populace v negativitě už od útlého dětství, kdy se poprvé setkává s nepatrnými náznaky „záporného pole“, které se však zcela patrně projeví na vůli a odhodlání v pozdějším věku. Ani si to už vlastně neuvědomujeme, ale dozajista to všichni dobře znají. Každý určitě jednou, například na dětském hřišti nebo kdekoliv jinde, uslyšel některý z těchto klíčových zákazů: „To nesmíš, to nedělej, tam nechoď.“ Odmala slyšíme pořád jen NE!

Proč matky potlačují vůli a samotné ego dítěte již ve věku, který je pro jeho další duševní vývoj tak důležitý? „Mamí, jednou bych chtěl být prezidentem!“  Jak asi bude znít odpověď? „Víš, Pepíčku, to nejde, prezidentem může být jen jeden člověk v republice. Ne!“  A na to se snivé dítko rozmyslí, že se tedy touží stát prezidentem americkým.

Od prvních krůčků, projevů svobodné mysli, nám do hlav tlučou jen samé limity. Nikdy nemůžeme mít to, co chceme, po čem toužíme, musíme se přizpůsobit. Přitom se zapomíná na to, že jsme se narodili jako vítězové. Každý vyhrál největší závod svého života už tím, když se narodil.

Proč nás to tedy v pozdějších letech opouští a dokážeme se naprosto bez problémů smířit klidně s druhým místem? Proč se přizpůsobujeme tomu, co máme, a ne tomu, co chceme? Nadobro se z nás vytrácí jakási chuť bojovat. Každý čeká, že mu spadne úspěch do klína, myslí si, že mu svět leží u nohou. (A když ne, přece si řekne, že nějak bylo a nějak bude – tak, jak to slýchával u svých rodičů.) Ale tak to není. Když chceme něco mít, něčeho dosáhnout, musíme pro to něco udělat a nezastavit se hned u první překážky, která se nám postaví do cesty. A že se těchto zkoušek na cestě za úspěchem objeví nespočet… Slabá povaha troskotá, upadá do letargie, mysl se halí do tmy, přichází výmluvy.

Toto je však špatně. Nesmíme hledat důvody, nýbrž způsoby. Buďme pozitivní. Udělejme alespoň tohle, pokud se chceme mít líp, a to přes to všechno, že nám k tomu v dětství nebyly dány ty nejlepší předpoklady. Nic není nemožné. Tak se pojďme rvát. Vždyť zítra bude krásný, slunečný den.

(poznámka redakce: Autorovi je za pár dní 19 let, tento článek napsal, když bu bylo 16.)

Facebook komentáře

1 Comment

  1. Dost dobrý článek a musím jen souhlasit. Nesmíme hledat důvody, proč to nejde, ale musíme hledat důvody, jak to udělat.

Write A Comment